povídka
Petra Marková
Když jsem byla malá, vídala jsem anděly.
Každé malé dítě, které ještě není připoutáno společenskými předsudky, si sní svůj hvězdný sen o nebeském domově, odkud přišlo na tento svět.
Já snila pořád. Každou volnou chvilku jsem využila, abych se nepozorovaně vytratila s knížkou v ruce někam do lesa, na louku, nebo zalezla do své skrýše na půdě. Neměla jsem moc přátel, skoro nikam jsem nechodila. Rodiče kroutili hlavou a říkali známým, že jsem divná.
Všechny proto velmi udivilo, když jsem jim v osmnácti oznámila, že se budu vdávat.
Greg byl o patnáct let starší. Od prvního okamžiku mi imponoval. Svojí osobností, rozhledem a chováním.
Nepřál si, abych chodila do práce. Provázela jsem jej na služebních cestách, recepcích a vždy stála po jeho boku jako reprezentativní panenka. Zpočátku se mi takový život líbil, ale časem jsem si připadala jako jeho loutka. Bylo mi dvacet pět let, když jsem začala toužit po dítěti. Greg děti nechtěl. Roztržky a výměny názorů byly časem na denním pořádku. Neshodli jsme se snad už v ničem. Cítila jsem z něj chlad. Začal mě urážet a ponižovat, vysmíval se mi.
Z práce chodil domů čím dál později. Bylo mi jasné, že za jeho přesčasy stojí Lisa, jeho asistentka. Dávala mi to škodolibě najevo při každé příležitosti. K tomu poznámky přátel, rtěnka na límečku, dokonce jsem našla prezervativ v kapse jeho saka.
Nedělala jsem scény. Trápila jsem se, přemýšlela a čekala co bude dál.
Seděla jsem v kuchyni u okna a smutně pozorovala, jak dešťové kapky stékají po skle a spojují se v malé potůčky. Venku se všechno zelenalo a ožívalo s příchodem jara. Na stole stydla Gregovi večeře. Už ani nezavolal, že na noc nepřijde domů.
Najednou jsem měla jasno. Dlouho potlačovaná bolest se proměnila v šílený nával vzteku. Potřebovala jsem na něj všechno vykřičet a jednu mu vpálit mezi oči. Do pěti minut jsem byla oblečená a seděla v autě. Věděla jsem, kde ta namyšlená fiflena bydlí.
Asi jsem jela moc rychle, asi jsem přehlédla červenou, nebo dostala smyk. Nevím. Poslední co si pamatuji, byl zvuk dešťových kapek na kapotě auta.
***
Jsem mrtvá? Šla jsem tmavým tunelem a necítila strach. Byla jsem zvědavá a dokonce jsem se těšila co uvidím, až vyjdu ven.
Pod zavřenými víčky se mi sluneční paprsky měnily v milióny tančících hvězdiček a z dálky se přibližovaly zvuky valících se vln. Brouzdala jsem se bosky vodou po pláži na břehu oceánu.
Došla jsem na konec, stezkou mezi kameny jsem se vydala do kopce a pak prošla úzkou soutěskou mezi skalami. Pode mnou se rozprostřelo malebné údolí, ze všech stran chráněné vysokými horami. Políčka u cesty lemovaly barevné hlavičky chrp, heřmánků a vlčího máku. Cesta se v dálce ztrácela mezi staletými duby a já věděla, že končí na břehu jezera, po kterém v tichém zadumání plují labutě a jeho hladina se leskne jako zrcadlo.
Znala jsem to místo. To já si je vytvořila ve svém srdci, kdykoliv jsem se snažila uniknout v meditaci z šedé reality každodenního života. Je to můj přístav bezpečí.
Krátila jsem si cestu ovocným sadem a odolala pokušení uložit se do rozkvetlé luční postele. Věděla jsem, že na mě čeká. Laskavá milující bytost, kterou jsem si zhmotnila do podoby muže ve svých představách, v myšlenkách.
Vlastně, co je myšlenka? Krásná tvořivá energie dá život pozitivní emoci a ta zase přivítá na svět myšlenku. Hybná síla mnoha takových myšlenek se promění ve splněný sen. Z negativních emocí vznikají zase destruktivní myšlenky. Ty ničí nás, naše blízké, spojují se v černá oblaka pekla na zemi, organizují válečná tažení, plodí nenávist, závist a touhu po moci. Vraždí, znásilňují, ukazují prstem na ty, co nejdou se stádem. Přitom názor společnosti je jen přijaté přesvědčení, vzniklé spojením myšlenek stejně uvažujících jedinců. Zaměstnaná úvahami o kolektivním nevědomí jsem došla k jezeru.
Stál na břehu a vítal mě úsměvem.
„Asi jsem se ztratila ve tmě. Asi jsem udělala něco špatně. Cítím se provinile a mám v sobě zmatek.“
„Pojď Lauro, projdeme se.“
Vydali jsme se pomalu úzkou pěšinkou podél jezera. Po chvíli se na mě otočil.
„Podívej se do vody, co vidíš?“
„Leknín.“
„Jeho kořeny jsou zapuštěné také ve tmě, v bahně, hluboko na dně jezera.“ Pokračoval:
„Trvalo dlouho, než si rašící výhonky našly cestu nahoru za světlem. Každé ráno poupata na hladině rozkvetou a svou krásou poděkují slunci za jeho dar. Dělej to také. Poděkuj ráno své měkoučké posteli, svému tělu, ve kterém jsi mohla přivítat nový den, těš se s nadšeným očekáváním na vše, co ti nový den přinese.“
Usmála jsem se té výstižné analogii. Hlavou mi vířilo tisíc dalších otázek. Tolik jsem chtěla poznat tajemství alchymie života.
„Já se ráno probudím a medituji. Během dne mi ale mozek obsadí neskutečné množství myšlenek a pochybností. Jsou jako drzé opice, nemůžu se jich zbavit. Večer mě nenechají usnout, neustále mě nutí k vnitřním rozhovorům s lidmi, poslední dobou hlavně s Gregem.“
Došli jsme na konec jezera a prodírali se hustým rákosím, než jsme vyšli opět na cestu. Vedla mezi úhledně upravené záhony zeleninové zahrady. Nebo květinové? Bylo to zvláštně krásné a lahodící oku – zelenina byla vkusně na záhonech doplněná květinami a bylinkami.
Mohli jsme opět pokračovat v hovoru.
„Všiml jsem si, s jakým zalíbením si prohlížíš záhony. Zahradník se rozhodl záměrně pro tyto kompozice. Chtěl sklízet zeleninu k jídlu, z bylinek si udělat čaj a květinami ve váze ozdobit stůl, aby měl potěšení při jídle. Navíc si rostliny vzájemně pomáhají. Některé odpuzují škůdce, některé dodávají vzdušný dusík do půdy. Co myslíš, že bylo jeho prvním úkolem? Zrýt záhony a vytrhat plevel. Bylo třeba zahodit to zbytečné, aby se tomu důležitému dařilo a mohl se jím těšit.“
Pochopila jsem. Nadechovala jsem se k položení otázky, ale On pokračoval.
„Lidé si neustále připomínají minulost, nejsou schopni odpustit staré křivdy, mnohdy malichernosti, plánují budoucnost a zapomínají, že minulost je dávno mrtvá, a že budoucnost si tvoří tím, co dělají a jak se cítí právě teď. Chtěla jsi vědět, jak se zbavit myšlenkového chaosu. Buď přítomná! Mysli jen na to, co právě děláš. Pokud krájíš cibuli, užívej si krájení cibule. Vnímej zvuky při krájení nožem, její štiplavou vůni, pokud jedeš autem, jdeš na procházku, mluvíš s někým, buď všemi svými smysly tam. V přítomnosti.“
Cesta nás vedla dál, po druhém břehu jezera. Cítila jsem, jak napětí v mém těle polevuje, těšila jsem se z našeho pokračujícího rozhovoru a současně si užívala krásu kolem sebe. Měla jsem dojem, že jsem na procházce v přírodě poprvé v životě. Najednou jsem slyšela zpívat ptáky, vdechovala vůně, vnímala barvy, pozorovala mraveniště. „Opice“ vyklidily prostor přítomnosti.
Chvílemi jsme šli mlčky, jindy zase živě diskutovali o všem, na co jsem se zeptala.
Myslím si, že čím dál víc z nás se cítí ztraceno ve tmě, a že hlavní příčinou depresí je strach. Strach dělat v životě změny, strach mazat staré a nefunkční vzorce přesvědčení, strach z opuštění, strach milovat a odpouštět.
Zastavili jsme na místě, odkud jsme se před několika hodinami vydali podél jezera.
„Tady se pro dnešek rozloučíme, Lauro. Potkat se zase můžeme, kdykoliv usedneš k meditaci, ztišíš svou mysl a budeš věřit.“
Už cestou jsem pocítila touhu vrátit se znovu do svého života a od základů jej změnit. Najednou jsem věděla jak. Až na jednu maličkost. Ještě mi nebylo tak úplně jasné, jak uzdravit svou zraněnou sebeúctu a pošlapané sebevědomí. Poslední dobou jsem se na sebe nemohla podívat ani do zrcadla. Věděl přesně, co se mi honí hlavou. V Jeho pohledu bylo tolik lásky a něhy. Políbil mě do vlasů.
„Nechtěj být jiná. Jsi přesně taková, jaká máš být. Řiď se vždy jen vlastním úsudkem, dbej na to, abys byla sama pro sebe na prvním místě. Jen tak budeš mít ostatním co nabídnout. Že jdeš správným směrem poznáš jednoduše: budeš se cítit šťastná. Milovat sama sebe bez podmínek je to tajemství alchymie života, za kterým se po celá staletí honí všichni lidé, aniž by přesně věděli, co hledají.“
Jeho obličej se mi začal rozplývat před očima a já cítila, jak mě přemáhá sladká únava. Uložil mě do trávy a já usnula.
Probudila jsem se v nemocničním pokoji a ze všech otvorů v mém těle trčely hadičky. Dostala jsem druhou šanci a já už věděla, jak ji využít. Slzy ve chvilce promočily polštář pode mnou. Pohledem z okna jsem vítala nový den, svůj nový život.
***
Greg zaparkoval auto do garáže a prošel vnitřními dveřmi do domu. Všude byla tma. V kuchyni na stole našel dopis. Vedle něj ležely klíče od domu.
Milý Gregu,
odcházím.
Nemám potřebu ani chuť ti něco vysvětlovat z očí do očí. Neposlouchal bys a nenechal mě domluvit.
Na nějakou dobu jsem uvěřila tvým myšlenkám o mně. O mé bezcennosti a neschopnosti.
Děkuji ti, že jsi mě provázel kus cesty mým životem jako výborný učitel. Že jsi mi nastavil zrcadlo a já v sobě našla sílu změnit to, co v něm vidím.
Laura
Docela se mu ulevilo. Už nějakou dobu přemýšlel nad tím, jak Lauru dostat pryč ze svého domu i života. Podíval se na hodinky. Ještě není pozdě. Zavolá Lise, že se může zítra nastěhovat. Na rozdíl od Laury si života v luxusu bude vážit.
***
Probudila mě vůně kávy, smažených vajíček se slaninou a třískání nádobí. Michael moc vařit neuměl, ale nedělní snídaně do postele jsem od něj milovala. Spokojeně jsem se uvelebila v posteli a pobaveně sledovala hašteření vrabců v keři za oknem. Bylo krásné jarní ráno. Přesně dva roky od autonehody, rok od svatby a měsíc do porodu.
„Už se to nese, lásko.“
Michael se marně snažil napasovat podnos na nožičkách těsně k mému tělu, abych nedrobila do postele.
Dostali jsme záchvat smíchu.
„Malá Missi asi nebude žádný drobeček.“