Právě jsem dočetla článek na Seznamu „Máš problém? Zobni si Neurol!“. Autorka článku poukazuje na nadužívání antidepresiv. Rychlé řešení stavu úzkosti, namísto „zatnutí zubů“ a práce na sobě. Snad prý 1% populace má pro užívání antidepresiv důvod. Že lidem chybí vnitřní síla, aby se sebou začali něco dělat, jen fňukají.
Čtenáři se v diskuzi proti autorce a jejímu názoru dosti bouřili a uráželi.
Měla jsem období v životě, kdy přicházela jedna obtížná situace za druhou. Musela jsem být schopná fungovat v běžném životě a antidepresiva jsem vnímala jako dočasnou pomoc. Až jsem v tom bez-emočním, lehce otupělém stavu stála opět nohama na zemi, našla jsem tu onu vnitřní sílu pracovat na sobě. Dávky léků se snižovaly, až jsem po roce neužívala žádné. Autorkou doporučované „zatnutí zubů“, resp. popírání problému je cestou k nemoci.
Ano, jsou lidé typu „všechno je špatně a nic nefunguje“, co užívají Neurol, či Lexaurin při každém kroku ze své komfortní zóny a myšlenky na změnu ve svém uvažování a k práci na sobě jsou jim cizí.
Někdo užívá léky pravidelně celé roky s přesvědčením, že TO měli v rodině a nedá se nic dělat.
Mnoho takových lidí však tuší, že otevřít Pandořinu skříňku ke svému nitru by bylo příliš bolestné, protože kořeny jejich traumatu jsou zapuštěné hodně hluboko. Možná i vědí, že své zdraví, svůj život mají ve svých rukou, ale nemají odvahu, sílu, nebo motivaci bojovat s kostlivci. Zaslouží si tedy posměch a opovržení? Nebo soucit a laskavost?
Každé užívání antidepresiv by měla provázet kvalitní psychoterapie. Tak jako člověk s jakoukoliv nemocí fyzického těla by se vedle užívání léků měl ptát Proč? a zajímat se současně i o jiné možnosti. Západní medicína se s tou „alternativní“ nevylučuje. Naopak, měly by spolupracovat. Bohužel farmaceutický průmysl je velký business a velký pán, který si pacienty podřizuje strachem, jako kdysi církev své farníky.
Mojí mamince před lety diagnostikovali cukrovku, pak cirhózu jater ( byť nikdy nepila ). Roky jsem sledovala, jak jí každou návštěvou lékařů přibývají léky a s nimi další diagnózy. Tyto léky ale neléčí. Řeší pouze nedostatek v těle dodáním chemie. „Umlčí“ nerovnováhu v jednom orgánu a „rozhodí“ ji někde jinde. Proto je potřeba dodat další chemii dalšímu „rozhozenému“ orgánu. Každý kousek našeho těla má svého odborníka, přestože naše tělo je geniální živá továrna, která pracuje jako celek. Díky mamince jsem také poznala, jak kontraproduktivní je dávat nevyžádané rady a snažit se „páchat dobro“. Je bolestné pozorovat, jak si blízký člověk ubližuje. Ale je to jeho cesta, jeho život.
Musíme se zabývat všemi aspekty našeho bytí. Uspokojovat potřeby sociální, fyzické, psychické i duchovní, protože to vše jsme my. Harmonie na všech úrovních znamená zdraví. Pokud v rovnováze nejsme, užívejme ( pokud možno dočasně ) berličky v podobě farmak. Ale nepřestávejme se ptát.