Znáte postavu Ebenezera Scrooge z povídky Charlese Dickense Vánoční koleda? Je to lakotný, osamělý nepoctivý stařec, se kterým se na konci příběhu něco přihodí – dojde k pozoruhodné proměně. Stane se z něj vřelý a štědrý muž dychtivý pomáhat lidem.
Jeho proměnu způsobí tzv. probouzející zážitek, jistá forma terapie existenciálním šokem. Navštíví jej mj. Duch budoucnosti, který mu umožní vidět svou vlastní mrtvolu, jak cizí lidé odnášejí jeho věci, okradou jej dokonce i o noční košili. Slyší sousedy a kolegy, jak o něm nelichotivě mluví a snadno jej pouštějí z hlavy. Potom jej Duch budoucnosti vezme k jeho vlastnímu hrobu. Scrooge přejíždí prsty po písmenech svého jména na náhrobním kameni a v tu chvíli dochází k proměně jeho osobnosti. Je z něj nový, soucitný člověk.
Je mnoho velkých literárních a filmových děl ( např. Pierre z Tolstého románu Vojna a mír ) poskytujících příklady probouzejících zážitků – setkání se smrtí, jež obohacují život.
Strach ze smrti a umírání je často skrytý a je vyjádřený prostřednictvím symptomů, které se smrtelností dotyčného nemají zdánlivě nic společného. Mnoho lidí trpí úzkostí, depresí a dalšími symptomy, které jsou živeny strachem ze smrti a jejich přímá spojitost nemusí být na první pohled patrná: „předmětem bezpředmětné úzkosti je ve skutečnosti smrt“.
Proti úzkosti ze smrti hledáme nejrůznější způsoby obrany – splynutí s milovanou osobou, nějakým cílem, společenstvím, božským jsoucnem…
Každý člověk se bojí smrti svým vlastním způsobem. Úzkost a strach ze smrti je mocný faktor lidského prožívání a chování. Hrůza ze smrti je všudypřítomná a tak velká, že člověk vynakládá značnou část své životní energie na popírání smrti.
Podle průzkumů jsou běžné obavy ze smrti seřazeny:
1. má smrt způsobí žal mým příbuzným a přátelům
2. všechny mé plány a projekty skončí
3. proces umírání může být bolestivý
4. už nebudu moci dále nic prožívat
5. už se nebudu moci starat o ty, kdo jsou na mě závislí
6. bojím se, co by se se mnou mohlo stát, existuje-li život po smrti
7. bojím se, co by se po smrti mohlo stát s mým tělem
Strach ze smrti hraje důležitou roli v našem vnitřním prožívání. Děsí nás tak jako nic jiného. Abychom se s tímto strachem vypořádali, stavíme si proti vědomí smrti obrany, jež mohou vyústit do klinických syndromů. Smrt je prapůvodním zdrojem úzkosti a jako taková je prvotním pramenem psychopatologie.
Mluvit o umírání a o smrti je životně důležité, protože život a smrt jsou spolu vzájemně propojeny – existují současně, nikoli následně. Smrt se neustále ozývá pod slupkou života a má obrovský vliv na naše prožívání a chování. Naše postoje ke smrti ovlivňují to, jak žijeme a rosteme a jak klopýtáme a upadáme do nemoci.
Smrt, jak říkávali stoikové, je ta nejdůležitější událost v životě. Učit se dobře žít znamená učit se dobře umírat a naopak: učit se dobře umírat znamená učit se dobře žít.
Seneca: „Nikdo jiný si nevychutná tu pravou chuť života než ten, kdo je ochoten a připraven život opustit.“
Jsou všeobecně známé příběhy lidí, které jejich bezprostřední setkání se se smrtí ( nebo jiná životní krize ) přivedlo na cestu životní změny – k osobnímu růstu: přeskupení životních hodnot, trivializace nepodstatných věcí, pocit osvobození – schopnost záměrně nedělat to, co dělat nechtějí, zesílený prožitek žití, radostné ocenění základních životních věcí, hlubší komunikace s milovanými lidmi, méně strachu z odmítnutí, větší ochota riskovat…
Senátor Richard Neuberger, těsně před tím, než zemřel na rakovinu tyto změny popsal:
Prošel jsem změnou, o které se domnívám, že je nezvratná. Otázky prestiže, politického úspěchu, finančního postavení se naráz všechny staly nedůležité. V oněch prvních hodinách, když jsem si uvědomil, že mám rakovinu, jsem vůbec nepomyslel na své místo v Senátu, nebo na svůj bankovní účet, nebo na osud svobodného světa… Od té doby, co mi nemoc zjistili, jsme se s manželkou nepohádali. Předtím jsem ji peskoval, že vymačkává zubní pastu odshora místo odspodu, že se dostatečně nestará o mé náročné stravovací požadavky, že sestavuje seznamy návštěv, aniž by se se mnou poradila, že utrácí příliš mnoho peněz za oblečení. Teď si tyto věci buď neuvědomuji, nebo mi připadají nedůležité…
Namísto toho si vážím věcí, které jsem kdysi považoval za samozřejmé – poobědvat s přítelem, podrbat Mourka za ušima a poslouchat, jak přede, společnost mé ženy, noční četba knihy nebo časopisu v klidném kuželu světla ze stolní lampičky, přepadení ledničky kvůli sklenici pomerančové šťávy nebo kousku kávového dortu. Myslím, že vůbec poprvé si užívám života. Konečně si uvědomuji, že jsem nesmrtelný. Chvěji se při pomyšlení na všechny ty okamžiky, které jsem zničil – když jsem byl při lepším zdraví – svou falešnou pýchou, umělými hodnotami a nepodloženým pohrdáním.
Pojetí smrti u dětí
Už v raném věku se dítě smrtí intenzivně a nadměrně zabývá a jeho hlavním vývojovým úkolem je vypořádat se s hrozivým strachem ze zániku. Existuje znatelný nesoulad mezi důležitostí smrti pro dítě a mírou pozornosti, která se smrti v dětské vývojové vědě věnuje. Je tedy především úkolem rodičů hledat ta správná slova, jak citlivě překročit ten práh, jak mluvit s dětmi o konečnosti života. Bohužel mnoho rodičů a vychovatelů to nepříjemné téma ignoruje. „ Co děti nevědí, to jim neuškodí.“
Mezi profesionálními pedagogy panují ohledně výchovy o smrti ostré neshody. Někteří silně nesouhlasí s praktikami tradičního náboženství ( „pohádky“ o nebi, andělech, Bohu, převtělení, znovuzrození ), které hodnotí jako formy otevřeného popření. S tím nesouhlasím. Každý osvícený rodič, který utěšuje strach svého dítěte ze smrti laskavým a citlivým způsobem, tak bude postupovat v souladu se svou náboženskou tradicí, se svou vírou.
Postavit se smrti nám umožní nikoli otevřít nějakou nechutnou Pandořinu skříňku, ale vrátit se do života bohatším, soucitnějším způsobem. Uvědomění si smrti může posloužit jako okamžik probuzení, jako nesmírně užitečný katalyzátor zásadních životních změn.
Čím neprožitější život, tím větší úzkost ze smrti; čím méně se člověku daří vlastní život naplno prožívat, tím více se bojí smrti.
Nietzsche tuto myšlenku působivě vyjádřil ve dvou krátkých epigramech: „Dovrš svůj život.“ a „Zemři v pravý čas.“ – jak nabádal Řek Zorba: „ Nenech smrti nic, než vypálený zámek.“ a Sartre ve své autobiografii: „Šel jsem poklidně k vlastnímu konci… jistý tím, že se poslední úder mého srdce zapíše na poslední stránku mé práce a že si smrt vezme už jen mrtvého muže.“
Knihy k tématu, které jsou moc krásné:
- Musela jsem zemřít ( Anita Moorjani )
- Čeho před smrtí nejvíce litujeme ( Bronnie Ware )
- Veronika se rozhodla zemřít ( Paulo Coelho )
Knihy pro děti – citlivě a srozumitelně vysvětlující otázky kolem života a smrti:
Špunťa a já ( Alicia Acosta ), Anna a Anička ( Martina Špinková ), Když dinosaurům někdo umře ( Laurie Krasny Brown, Marc Brown ) a mnoho dalších knih, cenných informací a krásných článků týkajících se tématu smrti a umírání najdete na stránkách www.cestadomu.cz, a www.umirani.cz
Zajímavá a originální je každoroční víkendová akce v Ostravě – K smrti dobrý festival – festival o smrti a její přítomnosti v našich životech – Www.ksmrtidobryfestival.cz, který produkuje Jana Slavíčková – www.zemezeme.eu
Zdroje:
Irvin D. Yalom: Pohled do slunce, O smrti a životě, Existenciální psychoterapie