V přírodě najdeme klíč ke svému nitru.
Pokud toužíme dělat změny ve svém životě, bude pro nás příroda tím nejužitečnějším průvodcem.
Všichni víme, jak nás osvěží procházka na čerstvém vzduchu. Zkusme ale strávit čas na zahradě, nebo v lese vědomě – pozorováním a nasloucháním.
Začneme vnímat symboly – metafory, přijdou AHA momenty, odpovědi – kdo jsem? co vlastně chci? kudy mám jít? Máme chuť vykřičet své trápení, hlasitě se smát i v tichu si poplakat. Uvolníme napětí, zmizí úzkost. Najednou máme schopnost vnímat svou bolest z jiné perspektivy a ucítíme naději.
Nietzsche píše, že náš život, a to jak se k němu postavíme je jen na nás a nikdo jiný nám nemůže postavit most, přes který máme překročit řeku života. Proto každý z nás musí najít svou vlastní, jedinečnou cestu.
Jak na to?
- běžte do lesa – do parku, do sadu, na balkon – jděte volně, nebo si sedněte na lavičku, na pařez, do trávy – kdekoliv
- představujte si, že si děláte místo v hlavě. Mysl je „zaneřáděná“ myšlenkami na práci, na povinnosti, děti, problémy, strachy, úzkosti – neposlouchejte ji, vypněte. Pokud se Vám nedaří jen tak na nic nemyslet, zaměřte pozornost na motýla, na nebe, kytku, svůj dech – nemyslete, neposuzujte, jen dýchejte, meditujte.
- nikam nespěcháte, je to Váš čas. Slyšíte bzučet mouchu, štěbetat vrabce, uvědomujete si vůně, zvuky…
- až se budete cítit uvolnění, naladění, otevření – požádejte, ptejte se. Jen tak pro sebe, bez očekávání. Žádné výčitky, obviňování, konflikty. Hrajte si, co Vám Vaše fantazie dovolí: do uvolněného místa ve vaší mysli padá z nebe zlatý déš´t a přináší poznání ve formě prchavé myšlenky, obrazu… kamínek na cestě Vám cosi hezkého připomněl.
Někdo by mohl namítnout, že nemá fantazii, schopnost abstraktního myšlení, vizualizace. Při troše snahy a tréninku se umíme všichni znovu dívat dětskýma očima.
Překročím práh na cestě do kouzelného lesa… Jdu pomalu. Na pavučině mezi stromy se lesknou kapky rosy, nad hlavou mi přelétne sojka a dává vědět mou přítomnost ostatním. Posadím se na kopci a dívám se do kraje. Tolik života pode mnou. Tolik příběhů – radosti, pláče. Co mi brání žít tu lesní harmonii? V čem je tajemství šťastné jednoduchosti? Pozoruji velké mraveniště. Představuji si, že jsem jedním z nich. Pracuji, tvořím, nemám čas myslet zbytečně.
V tvoření, zálibě, koníčku – kreativitě – nalezneme velké uspokojení. Při činnosti, která nás baví a naplňuje zklidníme mysl a prožíváme přítomnost.
Ohýbám se. Uhýbám životu, nemá to cenu. Nemůžu. Neumím odmítnout. Na mě nezáleží. Často mě bolí hlava, šíje, záda. Na svých bedrech nesu velkou tíhu trápení a starostí. Nemám sílu a nevím jak to změnit. Mé tělo je dřevěné…
Sebeláska – sebehodnota, sebevědomí.
V suchu les jede na úsporný režim. Stromy svěsí listy a rozloučí se s některými plody. Je ticho. Miluji procházky v dešti. Cítím, jak se vše živé raduje, jak se každá buňka zásobí vodou, ožívá a roste. Každý tvoreček, rostlinka a půda naplňují své potřeby. Poslouchám koncert kapek na listech a čvachtám do rytmu v kaluži. Voda je život. Já jsem voda. Hladím mokrou trávu, nabírám vodu do dlaní.
Uspokojujeme své vlastní potřeby? Možná se, večer obklopíme jídlem a sjíždíme seriál. V nákupním košíku cinkají láhve vína. Jakou prázdnotu a bolest v sobě umlčujeme? Příroda nám poskytuje dopaminové náplasti ZDARMA.:)
Proč jsem stále ve střehu, připravená k boji, i když vím, že je to zbytečné? Kdysi mě stále opravovali, kritizovali, nikdy nebylo nic dost dobré. Možná proto vnímám otázky jako kritiku, útočím. Co! Tak co ještě je špatně!? Ležím v mechu a pláču. Je mi líto té malé holčičky. Vidím ji pod zavřenými víčky. Hladím ji po vlasech, chválím obrázky princezen, foukám bolavé bříško… až spokojeně usne v mém náručí.
Ode dneška budeme spolu každý večer před spaním. Budeme si povídat, smát se, dělat si radosti. Patříme k sobě. Někdy pozveme rodiče, ostatní příbuzné a přátele. LÉČIT SVÁ ZRANĚNÍ MŮŽEME NA VŠECH ÚROVNÍCH NAŠEHO BYTÍ – práce s vnitřním dítětem
I v těch nejhorších podmínkách vykvete naděje…
Tento záhon budou příští rok zdobit růže, lilie, stračky, stříbrná šalvěj… Bude to pastva pro oči, pro hmyzáčky, do vázy i do čaje.
Aby se té kráse dařilo, musím záhon připravit – vytrhat plevel, dodat živiny.
Plevel jsou neradostné a nepotřebné myšlenky v mojí hlavě a tak si při práci představuji, jak se jich zbavuji. Promíchám půdu s koňským hnojem – to je radost – těším se na tu nádheru, která příští rok vykvete. Tak jako moje nové nápady a pozitivní myšlenky, protože už na ně budu mít místo.
Obdivuji slunečnici. Je krásná, září opravdu jako slunce. V létě krmí čmeláky, v zimě ptáky. Pozoruji je v zimě na krmítku a mám radost. I když je nevlídno, mrzne, slunce nesvítí, s hladovými ptáčky cítím uvnitř léto a vidím slunečnici.
Ležím v trávě, soustředím se jen na bzučení kolem sebe. Jako by snad měli předem dohodnutý letový plán. Otevřu oči a pozoruji modrou oblohu. Měla bych jít něco dělat, práce stojí… a vůbec nic se nestane.
Jak často si dovolíme jen tak být? Nic nedělat, objímat stromy, přejíždět prsty po jejich těle, obdivovat kytky. V parku, v lese, na zahradě.
Prošla jsem svou knihovnu a vybrala knížky, které by se mohly hodit:
Tajný život stromů, Peter Wohlleben
Bytosti přírody, Margot Ruis
Terapie mezi stromy, Adam Táborský
Miluji autora Wolfa-Dietera Storla a mám od něj snad všechny knihy. Pro začátek doporučuji Čarovná moc rostlin – uvidíte, jestli Vás osloví.